Horns

Rohy jsou bezva, rohy jsou cool. To gesto známe všichni; ať už jsme heavy metal nebo naneštěstí nám někdo naznačuje, že paroháči. Kdo nemá fotku s růžky od nejlepšího kámoše a kdo mu je nešoupl na té další zase zpátky?

Film z roku 2013 Horns, u nás letos v kinech pod stejným názvem, je založen na stejnojmenné knize Rohy z pera Joe Hilla (kdo neví, tak je to synátor od modly horror stories Stephana Kinga). V hlavní roli Daniel Radcliffe, režie se ujal Alexandre Aja (Hory mají oči, Zrcadla). No, a jakže se jim to povedlo?

Přiznejme si upřímně, filmové adaptace knižních předloh opravdu málokdy dopadají dobře, a ani Horns nevyšly z tohoto odvěkého souboje zrovna vítězně. Na druhou stranu to nemusí být nutně chyba filmových tvůrců. Recenzi na knihu, případný epic fight si necháme na jindy.

V typickém americkém prdelákově se outsider Ig jednoho dne probudí s rohama na hlavě a schopnostma, o který by stál kdejaký úchylácký šmírák. Všichni mají nutkání mu všechno říkat, a když se někoho dotkne, má tu čest dozvědět se o všech touhách a představách dotyčného. Gay policajstké duo je celkem – ehm. Holčička pyromanka děsí (takže to vlastně jako horor aspoň v tomhle ohledu funguje, žejo?).

Co byste udělali s takovými schopnostmi vy? Poseroutka Ig se pokusí vypátrat vraha své jediné lásky, z jejíž vraždy ho celé městečko obviňuje, a vydává se na cestu, z níž není návratu…  bla a bla.

Klišé? Jako sviňa. Nebudu ani komentovat, jak celá zápletka stojí a padá s nepochopitelným pobíháním hlavního hrdiny sem a tam, který většinu filmu emocionálně trpí, protože takového sráče nikdo nemá rád jen nikdo předtím neměl kule mu to napálit přímo do ksichtu. Detektivní pátrání (rozuměj cokoliv připomínající něco jako pátrání), které by někdo mohl bláhově očekávat, je nijaké žádné. Scénář, kde všichni sice něco melou, ale smysl to nedává, stojí za houby a finální pointa celého díla divákovi naprosto uniká. Většinu doby to působí jako parodie na průřez učebnicí psychologie, přesněji řečeno soupisů mentálních poruch a deviací.

Borec má rohy, ale paroháč to není. Má aj vidle a kolem krku se mu plazí had. Cool? Ne, ani ne. Vizuální zpracování a trikové efekty se dají skousnout, a když zavřete oči, přežijete i masky. To, co Radcliffovi vyrostlo na čele, vypadá dokonce pěkně a pár záběrů a scének zanechá i dojem, na druhou stranu ten zbytek docela odflákli (rozuměj pos-píp-li).

Herecké obsazení nestojí ani za řeč. Kromě Radcliffa tam není nikdo hodný zapamatování a zmizí z paměti snad ještě dřív, než skončí titulky. Tvůrci vsadili vyloženě na jeho talent a byla to sázka na jistotu, protože Radcliffe nezklamal a předvedl úctyhodný výkon. Popasoval se s patosem a blbostí scénáře obdivuhodně; přestože Ig jako postava je vyloženě otravný a na odstřel, podařilo se mu z něj vytvořit skoro sympaťáka – už jen za to samotné palec hore.

Bohužel ani jeho kouzelné schopnosti nestačí na záchranu celého Titaniku, a tahle loď šla rozhodně ke dnu. Horor? Ne. Drama? Ne. Thriller? Ne. Fantasy? No… Možná? Dávám padesát pět procent a už to nechci nikdy ani vidět.