Zaklínač bouřková sezóna

Po letech do knihkupectví zavítal zbrusu nový Zaklínač. Pocity byly často smíšené, přece jen, když se něco takového objeví, hrozí velké nebezpečí, že autor vyhrabal svůj starý námět jenom proto, aby z toho vytřískal pokud možná co nejvíc. Přitom, ale staví jenom na oblíbenosti a tak své zmrtvýchvstalé dílo buďto zpacká, nebo rovnou odflákne.

Snad mohu říct, že tohle naštěstí není tenhle případ. Geralt se moc nezměnil, Marigold se motá a dělá problémy, někdy zase nějaké ty trable vyřeší, Yennefer taky pořád stejná … .

Celková atmosféra se trošku víc blíží původním povídkám, jelikož se tam neskloňují taková silná slova jako osud, předurčení a podobně, což nevytváří tak tísnivou atmosféru a taky tam nikdo neříká nic o konci světa.

Pro Geralta se ale jeho soukromý svět možná dá přirovnat ke katastrofě, děj je vsazen mezi povídku Poslední Přání a pentalogii, takže právě intenzivně prožívá rozchod se svou drahou čarodějkou a ke všemu, jak se dočteme na obale knihy, přijde o své meče.

Jak bolestná ztráta to pro zaklínače je si umí každý představit. Nejenže mu to značně ztěžuje jeho práci, ale ještě musí ty blb … ehm … lidi, kteří se navážejí do jeho trpasličích přátel nebo rovnou do něj, mlátit různými jinými věcmi než mečem. A že mu to s tím koštětem hezky jde.

Když už jsem u těch trpaslíků, dočkáme se úplně nového hrdiny - velmi sympatického, bradatého, se zvučným hlasem a mluvou disponujícího, prostě trpaslík jak má být.

Lidská blbost je nekonečná, týká se to jak obyčejných lidí, tak mágů, kteří Geralta vždy o pomoc žádají poněkud nevybíravě, co už tak dost vytočeného zaklínače namíchne ještě víc. Do toho chamtivá lůza co si sama koleduje o vyhřeznutí střev a pak křičí o pomoc, no má toho ten vědmák až nad hlavu.

Je trošku škoda, že asi tak v první čtvrtině knihy se dalo jednoduše uhodnout co se asi tak stane dál a působilo to mírně šablonovitě. Je trochu úsměvné, že Geraltův organismus se dokáže vypořádat s nejrůznějšími prudkými jedy, ale jakmile si na sebe nějaká namyšlená nána, která je náhodou čarodějkou, šplíchne feromony, je vše ztraceno. To si pak se zaklínačem mává, jak chce, protože jednoduše může, že? Naštěstí se to pak hezky rozběhlo. Intriky a žabomyší války jsou na každém kroku, byrokrati jsou otravní až hrůza a nechybí živé opisy a cákání krve. Dokonce i dobrého jídla je v knize nějak víc než bývalo zvykem.

Před každou kapitolou, stejně jak v románech, jsou krátké citáty, ale zrovna Emily Dickinson a podobně možná nebyla ta nejmoudřejší volba. Naštěstí to nepůsobí extrémně nepatřičně, jenom trošku.

Pokud knihy o zaklínači patří mezi oblíbence ve vaší knihovně, nebudete litovat. Sapkowski nám naservíroval další propracovaný příběh, který může hrdě zaujmout místo mezi svými staršími sourozenci.