Obraz Doriana Graye

Zdá se, že jméno Gray v sobě nese něco, co ho předurčuje na pojmenovávání hlavních postav v literatuře. Máme tady odvážnou Agnes Grey, nebo narušeného Christiana Greye a taky spratka, o kterém bude dnešní recenze, Doriana Graye.

Nechápejte to špatně, Dorian je většinu knihy sice opisován jako osoba postihnuta akutní formou narcizmu, ale taky se velmi dobře čte a pokud vám styl Oscara Wilda sedne, budete do knihy vtaženi od idylického začátku až do hořkého konce.

Dorian je nám nejdříve představen jako velmi sympatický mladík, pohledný, s charisma, v nejlepších letech jeho bezstarostného mládí .... A taky je důvěřivý a lehce ovlivnitelný.

Jak napovídá i název knihy, klíčovým prvkem v Dorianově životě se stane jeho vlastní obraz, který mistrně namaluje jeho přítel, dobromyslný malíř Basil. Potud je vše v pořádku a Dorian má stále velkou šanci na normální život. Co se v úvodu nakonec pokazí a nepřečteme si příběh o slušném chlapci, který si užívá života v mezích dobrých mravů a společenských konvencí?

Basil sice může být tím dobrým přítelem, jenomže Dorian se sblíží s jiným Basilovým známým, lordem Henrym, který ze všeho nejraději žvaní o nemorálních záležitostech. Sám se jimi sice neřídí a ve skutečnosti žije celkem uspořádaný život, jenom s chutí popichuje lidi kolem s nadějí, že se mu podaří pohoršit je, nebo rovnou navést na nějakou tu lumpárnu.

S tímhle záměrem dá Dorianovi pár rad do života, přičemž vůbec netuší, co hned na prvních stránkách knihy spáchal. Samozřejmě, že se Dorianovi jeho nekonvenční názory o tom jak si užít život plnými doušky líbí a začne se jimi řídit.

Zároveň si při pohledu na právě dokončený obraz uvědomí, že na rozdíl od toho co je namalováno a co zůstane věčné, on se pomalu ale jistě změní a jednoho dne budou jeho nejlepší léta za ním a jemu zůstane jenom lámání v kloubech, šediny ve vlasech a špatný zrak.

V tomhle momentu, když Dorian stojí před svým obrazem, celý jeho příběh začíná. Díky troše promyšlené magie a nadpřirozena, kterou Oscar Wilde jeho život okořenil získá Dorian něco, o čem si jiní lidé musí nechat jenom zdát. Náš mladý nezkušený hoch si totiž hned v úvodu knihy, po prvním setkání s lordem Henrym posteskne, proč musí zestárnou a zošklivět on, proč to za něj nemůže přebrat jeho dokonalý a krásný obraz. A ono se tak skutečně stane.

Co se asi tak může dít, potom co si Dorian uvědomí, že obraz na sebe nebere jenom jeho vrásky, ale také následky jeho činů, které by jinak pošramotili jeho hezkou tvářičku je jasné - utrhne se z řetězu.

Najednou má pocit, že si může dovolit vše o čem lord Henry mluvil a dokonce ještě víc.

Dorianovi sice po celou dobu co si užívá svého tajemství a šálí okolí svým nevinným zjevem zůstane trocha zdravého rozumu, který mu říká, že to co dělá není dobře, ale jak to s ním nakonec dopadne … to uvidíte, až si to přečtete.

Oscar Wilde byl známý tím, že svou tvorbou píchal do vosího hnízda. Uměl skvěle zparodovat tehdejší společnost, všechnu přetvářku, směšnost některých tehdejších názorů a vždycky ukázal a zesměšnil chyby lidské povahy. Sám nebyl právě svatoušek, to je pravda, ale dal to těm ostatním alespoň pořádně sežrat.

Obraz Doriana Graye je jeho jediná kniha, kterou napsal. Většinou psal hry, epigramy, publikoval v novinách a časopisech, a promenádoval se v divadlech a na večírcích, kde bavil, nebo prudil lidi. Pozdvižení budil až téměř do konce svého života, jelikož byl ve společnosti známý, ať už chvalně, či ne. Jeho soudní proces, kde byl odsouzen za homosexuální chování (ano, tehdy se ještě takové praštěnosti dělaly) vzbudil velkou pozornost a publicitu.

Byl to také Wildův konec, vězení ho zlomilo jak psychicky a fyzicky a nic moc hezkého nám už nevytvořil. Chvíli se sice snažil vzpamatovat, ale jeho konec přišel opravdu brzy po propuštění.

Styl jakým tuto knihu napsal je čtivý a kromě příběhu je i forma estetickým zážitkem. Všechny opisy jsou tak živé, že čtenář má téměř pocit, že cítí vůni růží v místnosti, má husí kůži, když se postavy plíží temnotou a polévá ho pot při pohledu do skelných očí mrtvoly. 

No dobře, v naší době, kdy se točí horory plné cákající krve a poletujících končetin to takový efekt možná na všechny nemá, i tak je ale Obraz Doriana Graye fascinující. Dialogy působí živě a hezky vykreslují jednotlivé postavy a jejich charaktery, stejně jako přispívají k plynulému postupu děje.

Celkově Obraz Doriana Graye hodnotím jako vynikající knihu, která čtenáře lehce přenese do prostředí vyšší společenské vrstvy na konci předminulého století. Dorian je místy opravdu ničema kterému bych v některých scénách s chutí zakroutila krkem, ale na druhou stranu je způsob, jak si před sebou mnohé věci dokáže omluvit a zdůvodnit téměř kouzelný. Z jeho pohledu to všechno dává naprostý smysl a všechno špatné je přece chyba těch druhých, v žádném případě jeho. 

I navzdory nadpřirozenu v jeho živote působí Dorian uvěřitelně, stejně tak jako celý děj. Knihu doporučuji na upršené podzimní odpoledne, kdy si užijete ten lehce hororový nádech a, speciálně, povedený závěr.