Nekroskop

Nekroskop, neboli osoba, která mluví s mrtvými, není jen název série, ale v osobě Harryho Keogha také hlavní postava. Záměrně nepíši protagonista, nebo antagonista, ono se to tady čas od času poněkud blbě určuje, poněvadž se děj odehrává hlavně v období studené války a hrdiny jsou většinou agenti pobočky E Anglické a Ruské strany opony, kteří proti sobě brojí jedna radost.

Jak už nechává tušit název jejich pracovišť, nejsou to obyčejní lidé, ale espeři, obdaření zvláštními schopnostmi, někteří umějí číst myšlenky nebo vidí do budoucnosti, jiní jsou něco jako chodící GPS, nebo detektor lži.

Proč se nekroskop nenazývá klasicky a tradičně nekromant? Protože pro mrtvé je to sakra velký rozdíl. Nekroskop je jejich přítel, rozmlouvá s nimi a rozptyluje prázdnotu jejich bytí (ano, v téhle sérii život smrtí nekončí, mysl zůstává a že to v hrobě může někdy být opravdu zajímavé). Nekromant, na druhou stranu, mrtvé mučí, aby z nich vyrval jejich tajemství. Takže nikoho nemůže překvapit, když se v Rusku jeden nekromant stane významným členem tamější pobočky. Naštěstí, jak to už bývá, hodní agenti v Anglii objeví mladého muže, u kterého je silně rozvinut jedinečný talent nekroskopa. Chudák Harry, hned jak jakž takž dospěje a pomstí se člověku, který způsobil, že vyrůstal jako sirotek, už hupsne do obrovského maléru. Na scénu se totiž již od začátku první knihy nenápadně vtírají vampýři.

A jsou to opravdu bestie. Myšlenka, co to vlastně ten vampýr je, je v podání Briana Lumleyho opravdu originální a zrůdná, nestvořil žádné pošetilé anemické zubavce, ale skutečná monstra. Tady je důležité rozlišit pojmy upír a vampýr. Upír je druhem odporné pijavice, která vleze normálnímu člověku do těla, tam se zabydlí, sroste s ním a udělá z něj vampýra. Hezky zvýrazní jeho zlé stránky, potlačí ty dobré, k tomu přidá sílu a takové ty typické věci a má skvělého hostitele.

Pijavice má samozřejmě nejradši činnosti jako chlemtání stříkající krve, vraždění a znásilňování, takže Harrymu a ostatním nezbude nic jiného než je ohněm a mečem (no dobrá, spíš rýčem nebo co mají zrovna po ruce) likvidovat.

Naštěstí mu v tom vydatně pomáhá i jeho další užitečná schopnost přemisťovat se z místa na místo během okamžiku, co ho nejednou vytáhne ze zapeklité situace. Tady je krásně ukázáno, jak se může vyplatit vlastnictví talentu na matematiku, jenom díky tomu je toto přemístění možné.

Jak děj postupuje, podíváme se i do paralelního světa, ze kterého vampýři pocházejí. Naši hrdinové zjistí, že tam pořád vládnou železnou rukou, z čehož taky kouká pár pořádných problémů.

Tady bych vyčetla jednu chybu v logice. Když jsou vampýři tak moc alergičtí na česnek, že je to pro ně smrtelná otrava, proč proboha nikoho nenapadlo před střetem rozžvýkat nějaký ten stroužek … pak by se roztahaná střeva postav možná neobjevovala tak často ...

Jinak je prostředí, ve kterém se děj odehrává dobře popsané, postavy se navzájem liší a čtení nenudí, i když občas dochází k opakování se námětu.

Život esperů je uvěřitelný, působí přirozeně a i nadpřirozeně nadaní lidé nejsou supermani a mají své osobní problémy, které jsou nuceni řešit.

Ani jejich nadání jim to neulehčuje, žádný talent není stejný a takto obdaření lidé se ho musejí naučit ovládat a používat, jestli to chtějí někam dotáhnout. Když nechtějí, svůj talent ignorují, jak to jen jde a často skončí s duševní poruchou, nebo začnou chlastat. Přece jen, když jste výjimečný anebo z toho vytřískáte co se dá, anebo to neunesete a zhroutíte se. Cenou za realistické zpracování je nutnost zvyknout si na to, že postavy v potyčkách i umírají, přesně tak, jak by měli a poměrně často si je ani nestihnete oblíbit a už jsou pryč.

Děj má hezký rychlý spád, po čtvrtou knihu je nabit akcí, zajímavými místy a postavami, ale nevím, co se autorovi při psaní pětky stalo, když z ní udělal něco, co vypadá, že na původní dějovou linii nebylo napojeno, ale spíš násilně naraženo a přeplněno nesmysly. Jako kdyby mu došly všechny dobré nápady, postavy se chovají jako naprostí hlupáci, hluchá místa v ději jsou vyplněna divnými sexuálními scénami (opravdu jsou jednoduše divné, absurdní a zcela zbytečné) což v kombinaci s další výplní, silným náboženským motivem, který se taky objevil odnikud a nemá nic společného s předcházejícími čtyřmi knihami, působí až směšně.
Vrchol tomu přidává závěr, z kterého je jasné, že autor sérii prostě potřeboval dopsat a úplně to odflákl, nebo si procházel osobnostní krizí.

Konec je pitomost, kterou autor brilantně vyřešil tím, že čtenáři jednoduše oznámil, že Bůh to tak chtěl. Z Boha to sice dělá pomatence, nebo rovnou naprostého blba, ale hlavní je, že série je dokončena …

Když tohle pomineme a skousneme i pátý díl, je série Nekroskop vhodná pro milovníky lehkého horroru, nebo pro někoho, kdo si chce spravit chuť po tom, co ho přítelkyně donutila shlédnout Stmívání.

Lumley nám kromě téhle pentalogie nabídl i další série, ve kterých si nadále pohrává s nekroskopem a vampýri, a sice Nekroskop – Pobočka E, Nekroskop – Ztracené Roky a Nekroskop – Svět Vampýrů. Takže pokud nebudete přesyceni krví, směle do toho.